„Pojďme zachránit hrobky ze zrušeného hřbitova u kostela sv. Jiří v Nymburce.“ Historička Věra Jaklová při svých bádáních po světě myslí na svůj rodný Nymburk

WASHINGTON / NYMBURK – Po velké odezvě na první text „Vize pro Nymburk“ historičky a archeoložky Mgr. Věry Klontza-Jaklové, uveřejněný na webu Rádia Patriot, publikujeme druhé zamyšlení rodilé Nymburačky. Přes osobní vzpomínky a pootevřené dveře do dětství, nabízí spolupráci při záchraně historizujících hrobek na zrušeném hřbitově u kostela svatého Jiří v Tyršově ulici i obnově dnes možná opomíjeného parčíku u zimního stadionu.


Když do hrobu, tak se vší romantikou aneb Od vzpomínek k akci

Lisa, Brita a jejich první „odborný průzkum“ hrobek u stadionu

Mojí nejlepší dětskou kamarádkou byla Iva K. Chodily jsme spolu do školy, bruslit, na gymnastiku, do hudebky, do knihovny, na „němčinku“ k paní Fuksové, co nám říkala kulíškové, společně jsme četly, což se nakonec neukázalo jako ten nejlepší nápad…

Na tréningy krasobruslení, tzv. kraso, jsme chodily přes parčík u svatého Jiří. Od našich maminek, jež jsou rodilé Nymburačky, jsme dobře věděly, že přecházíme zrušený hřbitov a že domky, které v našich dětských očích připomínaly malé zámečky, jsou rovněž hrobkami. Často jsme se snažily zahlédnout alespoň náznak rakve ve spárách víka hrobových komor. Nic jsme nikdy neviděly, ale byly jsme si jisté, že tam rakve jsou a v nich spočívají ostatky záhadných Nymburáků.

Zvlášť novogotická hrobka rodiny Tuzarových nás přitahovala.

„To je jako pro Drákulu,“ shodly jsme se. V knihovně mých rodičů se mi podařilo vyštrachat ikonický román B. Stockera Drakula a jednomyslně jsme se s Ivou usnesly, že právě to je ta zásadní literatura vhodná k nastudování problematiky nymburských hrobek u stadionu. Upozorňuji, že nám mohlo být tak osm. Coby vášnivé čtenářky jsme si představovaly, že jsme Lisa a Brita z Bulerbynu, Anička a Pipi Dlouhá Punčocha, ale také jsme si vymýšlely fantastická jména, psaly jsme si dopisy, pozdravy z fantastických světů, které jsme si dávaly do schránek, anebo si je posílaly provázkovou poštou přes balkónovou přepážku. Naše fantazie byla nabuzená na nejvyšší možnou míru. Svěřila jsem se mamince, že si přečteme Drákulu. Samozřejmě mi dala rázně najevo, že to rozhodně není čtivo pro nás a knihu schovala. Ale na dvě odhodlané a podnikavé osmileté holky si nikdo nepřijde. Publikaci jsme snadno objevily. Když šli rodiče do kina a my spaly společně v jenom bytě, schované pod peřinou a s baterkou jsme slavný horor zhltly „na první dobrou“… Výsledek se brzy dostavil. Začaly jsme se bát i vlastního stínu. Rodiče dlouho nemohli pochopit, proč je nabádám, aby zásadně nikoho neznámého nezvali do bytu, proč si nechávám otevřené dveře u záchodu a žádám pravidelně k večeři topinky. Pořád jsme s Ivou řešily, kdo by z našeho okolí mohl být upír: podezřelí byli od protivného souseda až po paní učitelku hudební nauky. To, že je Tuzarovic hrobka sídlem nymburského upíra nám bylo více než jasné. No řekněte sami, kde jinde by se mohl usídlit? Hrobka nesla všechny indicie ideální upíří základny. Stará, nepoužívaná hrobka v koutě opuštěného hřbitova, obrostlá psím vínem. To je tak jasné…

Tuzarowa hrobka. Foto: Mirek Šuk

Jednou zvečera jsme šly z kraso tréningu. Byl podzim, sychravo a my měly naplánováno prozkoumat situaci. Vybavené kempingovou baterkou a křížkem po babičce jsme vyrazily na dobrodružnou misi. Už jenom přejít parčík vyžadovalo dost odvahy. Zaklesnuté do sebe a třesoucí se strachy jsme si dodávaly kuráž. Dostrkaly jsme se navzájem k hrobce, vytáhly baterku, spustily pár ubohých paprsků z monočlánku do spár víka a… nic, neviděly jsme ani ťuk stejně jako obvykle. Samozřejmě bychom přísahaly, že vidíme katafalk s naleštěnou rakví transylvánského vévody. Chvíli jsme třeštily zraky do tmy ve spáře, ale je třeba také jistit záda, a tak jsme se otočily směrem do parčíku… V první vteřině by se v nás krve nedořezal. Nad paloučkem se převaloval mlžný oblak. Naše fantazie jej viděla jako jasně ohraničený a postupující starým hřbitůvkem. Důkaz byl jasný. Hrůzou jsme se daly na úprk. Tašky s bruslemi nám mlátily do zad, my jsme pištěly a běžely tak, že i Jarmila Kratochvílová by za námi sotva klopýtala… Drákula v podobě mlhy dal o sobě jasně vědět. U nás doma skončila naše drákulovská anabáze přednáškou, že takové knihy nemám číst a že nemám věřit na takové hlouposti. Myslím, že pak nám na chvíli vydrželo racionální chování a můj táta pro nás chodil do nauky, abychom neblbly do zásoby, jak s oblibou na naši adresu opakoval.

Vždycky, když kolem hrobek jdu, třeba na „veřejňák“, vzpomenu si na naše drákulovské dobrodružství a musím se smát.

Hrobky u sv. Jiří k Nymburku patří a jsem si jistá, že podobné příběhy by přidala řada z vás. O to víc mi bylo líto, když jsem zaznamenala na sociálních médiích, že hrobky jsou ve špatném stavu, že se jejich degradace zrychluje a nikdo o ně ani okrajově nedbá. Ozvaly se i hlasy, že jejich likvidace není mimo rámec reálného. Pár odvážných hleslo, že to ani nejsou žádné historické památky. Začala jsem se tedy o hrobky zajímat. Bohužel můj průzkum a výzkum je poněkud omezený tím, že se momentálně nacházím dost daleko a nemohu vzít útokem nymburský archiv a jiné literární zdroje.

Konec starého hřbitova

Obě dvě hrobky jsou součástí hřbitova, který se rozkládal kolem kostelíka svatého Jiří na tzv. drahelickém předměstí. Goticko-renesanční kostelík je historickou památkou (od r. 1958) vedenou v památkovém katalogu pod číslem 1000157691. Hlavním nymburským hřbitovem byl původně farní hřbitov kolem kostela sv. Jiljí (dříve sv. Mikuláše), kde bylo zastaveno pohřbívání na základě výnosu Josefa II., který zakázal pohřby ve městech. Tehdy byl právě rozšířen hřbitov u sv. Jiří za hradbami. Hřbitov u sv. Jiljí byl definitivně zrušen v roce 1820.

Městský hřbitov u kostela sv. Jiří v Nymburce. Foto: Archiv Jana Řehounka

Na hřbitově sv. Jiří našla odpočinek řada významných občanů města a bylo zde množství umělecky hodnotných náhrobků. Např. náhrobek Jana Nepomuka Červinky se sochou truchlící ženy od sochaře J. Malínského; náhrobek T. Černého a rodiny Červinkovy od J. Maxe; náhrobek MUDr. Mikuláše Miksche s portrétním reliéfem a výzdobou od J. V. Myslbeka z r. 1878; náhrobek rodiny Krouských vytvořený podle návrhu J. Gočára, s bustou od S. Suchardy z r. 1906; náhrobek G. Červinky s reliéfem od V. Amorta z r. 1907, o kterém bude ještě řeč; náhrobek H. Karlíka s reliéfem od B. Kafky z r. 1927. Některé náhrobky byly umístěné na dvůr starého děkanství, část sochařské výzdoby skončila uložená v samotném kostele sv. Jiří, a pokud jsou moje informace správné, na restauraci těchto děl se momentálně pracuje.

Součástí hřbitova byly i 2 hrobky v historizujícím slohu, ke kterým se vrátíme.

V roce 1894 byl založen nový hřbitov podle plánů stavitele Červinky, protože starý již kapacitně nevyhovoval a od roku 1905 se začalo pohřbívat na novém hřbitově, kterému Nymburáci začali dávat přednost. Uvědomme si, že s příchodem železnice se město rychle zalidňovalo, předměstí u svatého Jiří se stalo prakticky součástí širšího centra města a hřbitov byl ve svém rozvoji omezen postupující zástavbou i železnicí. Patrně ani z hygienického hlediska nevyhovoval.

V roce 1963 bylo tedy rozhodnuto o zrušení tohoto hřbitova. Do 31. 12. 1965 mohli majitelé hrobek požádat o přesun pozůstatků, čehož nemnozí občané využili. Byly také přesunuty pozůstatky některých významných rodáků (např. básníka O. Theera). Následně v letech 1966 – 1967 byl hřbitov zrušen. Zachovány zůstaly pouze 3 hrobky: hrobka Gustava Červinky a dvě hrobkové kaple.

Likvidace hřbitova. Foto: Archiv Jana Řehounka

V souvislosti s likvidací kostela se často ozývají hlasy, že se jednalo o neuvážené zrušení, provedené barbarským způsobem, ale nasbírala jsem i řadu svědectví, která popisují celý postup celkem neurálně a bez emocí. Jedním z cílů mých snah je dohledat informace a materiály dokumentující přesun hřbitova, ale také další svědectví týkající se přesunu. Případně, zda byly a kde deponovány lidské pozůstatky ze zrušených hrobů.

Je fakt, že dnes bychom rozhodně postupovali při rušení hřbitova jinak. Takový přesun by se neobešel bez archeologického a antropologického zásahu. Hřbitov je citlivá věc. I hroby třeba z doby bronzové jsou pomníky lidských osudů a pieta je na místě.

Likvidace hřbitova. Foto: Archiv Jana Řehounka

U západní hřbitovní zdi byly zachovány 2 hrobky: novogotická stavba patřící rodině Tuzarových a hrobka v antickém stylu (pseudoklasicistní) neznámé rodiny.

Tyto hrobky nebyly zaneseny do památkového fondu a to patrně proto, že v době likvidace hřbitova neuplynula dostatečná doba, aby je Nymburáci chápali jako historické památky a ani historizující styly nebyly příliš ceněny.

Ze starého hřbitova byla zachována náhrobní stéla hrobu Gustava Červinky z roku 1907. Dnes jí chybí tabule s iniciály pohřbeného a skleněno-kovová lucerna. Bronzový nízký reliéf významného sochaře Viléma (jinde Vilíma) Amorta nebezpečně koroduje.

První z hrobkových kaplí je stavba v pseudogotickém (nebo novogotickém stylu), která v průčelí nese nápis 1886, Rodina Tuzarowa. Kaple stojí nad kryptou překrytou kamenným poklopem. Stěny hrobky uvnitř nesly barevnou ornamentální a štukovou výzdobu. Dnes je hrobka z velké části bez omítky, střecha je poničená, přední stěna je zastříkána sgraffiti a hrobka slouží jako občasné přístřeší osobám bez domova. Pokud nedojde k opravě, voda pronikající do zdiva a pod omítku naruší statiku stavby a ta půjde k zemi.

Detail poškození Tuzarowy hrobky. Foto: Mirek Šuk

V horším stavu je pseudoklasicistní hrobka napodobující antický chrám. Hlavní stěna nesla náhrobky a podpírala střechu z jihozápadní strany. Naproti stojí dva sloupy s profilovanými dříky a aeolsko-korintskými hlavicemi. Na dřevěných překladech, které tvořily také strop hrobky, jenž byl původně malovaný, byla položena střecha (crepis), jejíž pediment byl vyložen dřevěným bedněním. Kolem střechy byl umístěn prořezávaný dřevěný reliéf. Střecha je plechová, pláty plechy jsou na mnoha místech odtržené a visí ze střechy. Mezi sloupy byla umístěna kovová zábrana vymezující prostor hrobky a omezující přístup k poklopu krypty. Střecha hrobky je poničená, dřevo ztrouchnivělé a celá střešní konstrukce se začíná nebezpečně prohýbat.

Hrobka neznámé rodiny. Foto: Mirek Šuk

Podrobnější popisy hrobek můžete najít v publikace vydané Městem Nymburk z roku 2015: Sakrální a votivní drobné stavby, sochy a křížky v Nymburce z pera Jana Řehounka.

Tyto hrobky jsou již delší dobu v kritickém stavu, jejich oprava je naprosto nutná a nesnese příliš dlouhé váhání.

V této souvislosti jsem se obrátila na město dopisem (25.2.2019) s žádostí o zápis do fondu památek a sanaci hrobek. Ke cti odboru školství, kultury a památkové péče nutno připsat okamžitou reakci vedoucí odboru Mgr. Markéty Tomčíkové, ve které mě k mé radosti informovala, že zrestaurování hrobek je v plánu na období 2019 – 2020.

Obrátila jsem se také na Vlastivědné muzeum v Nymburce a na Okresní archiv s žádostí o umožnění studia jejich fondů souvisejících se hřbitovem, jeho zrušením a hrobkami. I z muzea se mi dostalo okamžité odpovědi.

Proč to všechno?

Proč by tyto hrobky měly být zachované a zapsané do památkového fondu? Proč by se měly zachraňovat? Jsou snad k něčemu dobré?
Hrobky, jejichž stáří dosahuje století a půl jsou poměrně vzácnými doklady historizující architektury. Na přelomu 19. a 20. století, stejně jako ve 20. století (hlavně do 60. let) byly tyto hrobky považovány za doklad měšťáckého nevkusu, za kýčovité stavby a jenom výjimečně chápány jako kulturní a historické památky. Mnohé byly strženy, o jiné se nikdo nestaral. Výjimečné zásahy byly učiněny v 70. a 80. letech. Samozřejmě nejprve byly restaurovány honosné stavby šlechtických rodů, o jejichž umělecké a historické hodnotě nebylo pochyb. V některých případech, jako třeba v Liberci, se staly takové hrobky součástí Zahrady vzpomínek, která vznikla na místě zrušeného hřbitova (https://www.liberecky-kraj.cz/dr-cs/13919-zahrada-vzpominek.html). Tento parčík s lapidáriem a hrobkou sklářského podnikatele F. Liebiega se stal zahradou roku 2013.
V posledních letech došlo k opravě podobných staveb i na jiných lokalitách. Například Olšanské hřbitovy se věnovaly sanaci hrobkových kaplí v letech 2015-2018 (http://www.hrbitovy.cz/?p=5486).

Hrobky by se měly také zachovat proto, že jsou součástí místního koloritu, dotvářejí podobu města, přispívají k jeho specifičnosti, vztahujeme k nim osobní i kolektivní vzpomínky a zážitky. Měly by tedy být uchovány coby nedílná součást města. Formálně splňují podmínky kulturní památky a jako takové by měly být chráněny, což předpokládá i památkový zákon.

Hrobkové kaple i Červinkům pomník (náhrobek) by tedy rozhodně měly být zapsány do památkového fondu a náležitě zrestaurovány.

Oživení a renovaci by si zasloužil i parčík, jehož jsou hrobky součástí. Mohly by se kupříkladu vrátit náhrobky, sochy… Městské a dekorační zahrady jsou velmi intenzivně studovaným tématem na mezinárodní scéně. Na institutu, kde momentálně působím, je rozsáhlé oddělení pro studium kulturní a městské krajiny, zahrad a parků (https://www.doaks.org/research/garden-landscape). S kolegy problematiku nymburských hrobek intenzivně diskutuji.

Co všechno bychom se mohli dozvědět?

Vzhledem k tomu, že ke zrušení hřbitova došlo bez archeologického dohledu, zajištění jeho případných reliktů by bylo na místě. Ideálně by bylo možné provést geofyzikální průzkum, který by odhalil nezasažené hrobové jámy, starší a hlubší relikty hřbitova, případně základy dalších kamenných staveb. Následně přesně mířený archeologické terénní zásah by mohl přinést řadu důležitých informací. Např. od kdy se na této nekropoli pohřbívalo?

Sokolský pohřeb. Foto: Archiv Jana Řehounka

V případě zachování lidských pozůstatků ze starého hřbitova by bylo možné provést alespoň některé antropologické analýzy, které by se mohly vyjádřit k zdravotnímu stavu pohřbené komunity, věkové struktuře, složení potravy, geografického původu pohřbených, i jejich genetické blízkosti nebo vzdálenosti.

To je sen letní noci…

Všechny mnou navrhované aktivity jsou reálné a realistické. Je (předpokládám) možné počítat s pomocí města, které je majitelem, stejně tak památkového úřadu, který má své povinnosti dost jasně definované zákonem. Zajištění případného průzkumu a výzkumu lokality by snadno zapadlo do různých archeologických projektů mých vlastních nebo mých kolegů.

Ale prvním krokem je zápis do fondu a oprava hrobek. Následujícím logickým krokem je diskuse, co s parčíkem? Jsem přesvědčená, že další direktivní zásah nějakého „architektonického génia“ odtrženého od reality by opět pobouřil místní. Říkám rovnou, že další podřezávání letitých stromů nedám… Představuji si veřejnou debatu a interakci občanů s architekty, se specialisty na městskou krajinu. Nedávno jsem, z důvodů svých aktivit v Nymburce, navštívila přednášku městské architekta města Detroit, kde právě takové komunitní jednání s městskou samosprávou i architekty výborně funguje a stalo se základem oživení města stiženého hlubokou ekonomickou krizí. Vznikají tak parky i celé čtvrtě, které nesou specifika svých obyvatel, kde se lidem líbí a baví je tam chodit, protože se sami podíleli na koncepci, realizaci, renovované oblasti splňují jejich představy.

Sama jsem skalním zastáncem teamové práce, interdisciplinárního přístupu a komunitních aktivit. Více očí víc vidí, více mozků více vymyslí. Hrobky stejně jako všechny ostatní památky nejsou moje, teoreticky jsou města, ale město je nás všech, takže i hrobky jsou nás všech, ale i těch, co už nebo ještě nežijí.

Kostel svatého Jiří a hřbitov. Foto: Archiv Jana Řehounka

Vyzývám tedy všechny Nymburáky, kteří žijí blízko i daleko, aby se zamysleli, zda nemají nějaké vzpomínky související s provozem a vzhledem hřbitova u sv. Jiří, s jeho likvidací. Vzpomínky mohou být jakékoliv osobní jako ty moje s Ivou, nebo přísně dokumentační. Možná tam vaše rodina měla hrob, máte v rodinném archivu nějaké dokumenty nebo fotografie. Ale obecně jakýkoliv detail, jakkoliv útržkovité informace mohou být nakonec velmi užitečné. Máte-li tedy nějaké materiály: písemné, fotografické apod. a jste ochotni se o ně podělit, naskenujte, nafoťte, pošlete.

Také vyzývám k tomu, abyste se vyjadřovali obecně k celému projektu, co si o něm myslíte, jak si představujete prostor kolem kostela svatého Jiří. Zda byste byli ochotní přispět třeba nějakou dobrovolnou činností.

Se všemi informacemi naložím profesionálně. Nic nebudu nikde šířit bez uvedení jména informátora nebo majitele dokumentu, natož bez jeho výslovného souhlasu. Nebudu šířit neověřené nebo sporné informace bez náležitého ověření a upřesňujícího komentáře.

Následně bych všechny materiály, které budou shromážděny a u kterých bude souhlas jejich majitele, zveřejnila „online“. Pokud se nám společnými silami podaří sesbírat dostatečně reprezentativní materiál, můžeme uvažovat o nějaké formě publikace, nebo třeba nějakém happeningu v parku u hrobek.

Již nyní musím poděkovat několika obětavým aktérům, bez kterých by ani tento text nevznikl. Moje srdečné díky směřují v první řadě k Mirkovi Šukovi za upozornění na stav hrobek, konzultaci celé problematiky a obětavé nafocení popisovaných objektů v době, kdy Nymburk připomínal sibiřskou metropoli. Také děkuji Lukášovi Trejbalovi za podporu a povzbuzování, Pepovi Podolákovi z Rádia Patriot za publikování mých textů a podnětnou výměnu názorů. Můj dík patří také paní místostarostce Stanislavě Tiché za tvůrčí komunikaci, povzbuzování kontaktovat městské kompetentní orgány. Přínosné byly i vzpomínky mé maminky (Věry Jaklové) a brožurka Sakrální a votivní drobné stavby, sochy a křížky v Nymburce (Jan Řehounek 2015).

Na vaše příspěvky, kritické i tvůrčí připomínky a komentáře se těším. Ke komunikaci můžete využívat jak sociální sítě, tak můj osobní email: vera.klontza@gmail.com

Upřímně Vaše,

Věra Klontza-Jaklová

 

 

 

 

Mgr. Věra Klontza-Jaklová, PhD.

Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně

&

Dumbarton Oaks Research Library and Collection

Trustees for Harvard University, Washington, D.C.

You may also like...

2 komentáře

  1. Ilona Čechová napsal:

    Na hřbitov si dobře pamatuji. Chodila jsem tam jako dítě se svojí babičkou na hrob její maminky. Babička se jmenovala Skřivanová, za svobodna Čechová. Hrob byl vzadu u zdi pod velkým stromem. Jednou nás tam zastihla bouřka. Schovaly jsme se právě v budově hrobky. Je mi moc líto že byl hřbitov zlikvidován, byl krásný. Bohužel rodiče kosti nevyzvedli a netuším kde ostatky mých předků skončily……………obávám se že na skládce nebo ještě jsou někde tam v zemi. Hřbitovy mám moc ráda. Bylo by dobře aby se pozůstatky opravily a zachovaly.

  2. Jan Řehounek napsal:

    Jsem potěšen iniciativou Věry Jaklové – děkuji za ni. Prostor někdejšího starého hřbitova si rozhodně zaslouží pozornost. A nejen hrobky a Červinkův náhrobek, ale i vedle stojící nádherný buk.

    Přidám osobní vzpomínku: Asi tak v květnu 1967 jsme byli jako učňové posláni kopat výkop pro položení přívodního kabelu k budoucímu staveništi zimního stadionu. Nejenom že jsme sami naráželi na pozůstatky rakví a kostí, i když trasa pro kabel byla již buldozery zplanýrovaná, ale v těsném sousedství pracoval bagr, který vylamoval náhrobky, jež byly nakládány na valníky a odváženy kamsi na skládku jako materiál. A pak se bagr zakusoval do hrobů a v děsivé směsi nakládal na nákladní auta směs zeminy, kostí a rozlámaných zbytků rakví. I pro nás, dospívající kluky, kteří k takovým věcem neměli ještě vztah a cit, to byl děsivý pohled. Dodnes se mi při vzpomínce na to barbarství ježí vlasy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *